Proč a kdy jste se rozhodl pro cestu kněžství?
K rozhodnutí studovat teologii jsem došel na tehdejší jedenáctiletce v Českém Těšíně. Ze základní pětileté školy v Milíkově jsem přešel do základní školy v Jablunkově, kde mě posadili do jedné lavice s Adamem Ruckim, takže od šesté třídy a i potom na gymplu jsme seděli spolu. V té době přišly první otázky, kdo další, poněvadž kněží ubývalo. S Adamem jsme se oťukávali a pamatuji si, jak jsme se na fyzice dostali k tomu, co a jak a jestli necítíme volání k duchovní službě. Řekl jsem mu: ‚Adame, já tuším, že se Pán ozývá a že by bylo potřeba nějaké rozhodnutí.‘ ‚Vidíš, tak jsme dva,‘ odpověděl mi. Tím se také náš vztah prohloubil.
Jak jste byli vedeni k víře?
Oba jsme byli vychováváni v katolických rodinách. Adam bydlel v Bukovci, tak přešel potok a byl v kostele, ministroval, byl více zapojený do farnosti. Já to měl z Milíkova 8 km, autobusy nejezdili, léto zima se chodilo pěšky, tak jsem se k ministrování nedostal. Když jsme s Adamem přišli za tehdejším děkanem Adolfem Wałoszkem, že bychom se přihlásili do semináře, bylo to humorné. Adamovi řekl: Księże teologu, tož vas znam, bo vy ministrujecie, chodzicie do kościoła a obrátil se na mě a praví: A vy chodzicie do kościoła? Neznal mě. Chodil jsem na nedělní mši, ale lidové pobožnosti jsme měli odpoledne doma, poněvadž se už do Jablunkova jet nedalo, ale na dědině neexistovalo, abych se nezúčastnil doma křížové cesty nebo májové, pak jsem mohl jít lítat s ostatními kamarády z dědiny. Velký vliv na nás také měl a hodně nám pomáhal kaplan Oldřich Prachař, minorita, který nyní žije v klášteře v Praze. Pracoval s mládeží, hrál s námi fotbal a my jsme jím byli nadšení. Přišel do dvoujazyčné farnosti, tak jsme ho brali na polské filmy, aby se naučil polsky. Udržuji s ním kontakt dodnes.
Jak vzpomínáte na teologická studia?
S Adamem jsme to táhli dál – prožili jsme spolu i teologická studia, kdy jsme nastoupili na dočasně otevřenou teologickou fakultu v Olomouci, která spadala pod Karlovu univerzitu. Pro zájemce o studium teologie z Moravy se v roce 1968 naskytla tato možnost. Ke konci studií jsem dělal vedoucího tiskárny. Oficiální povolení jsme měli na 43 skript nic víc, ale my jsme jich v noci tiskli tak 1200 – 1500 a dodávali jsme to kněžím v pastoraci, aby měli přístup k novým poznatkům, které se ale tisklo se a množilo všechno možné.
Sháněly se načerno blány na které se psalo, papír, tisklo se všechno na cyklostylu. Když bylo vytištěno něco nad povolený limit, muselo jít všechno rychle pryč. Vyváželo se hlavně v noci. Jendou nás musel někdo „nabonzovat“. Měli jsme šťáru, ráno o půl čtvrté vtrhli estébáci do semináře a šli po tiskárně. Naštěstí jsem ve dvě hodiny vyvezl všechno, co tam nemělo být, stihlo se všechno vylifrovat do posledního kusu, takže nic nenašli a nemohli nikoho obžalovat. To byly časy. Těch různých těžkostí bylo víc. Třeba někoho estébáci sbalili na vycházce, následoval často výslech, takže bylo nutné se hlídat, aby jeden o druhém věděl.
A jak to bylo po studiích dál?
Přišli jsme na první posty – Adam do Frýdku, já do Nového Bohumína a za necelé 3 měsíce jsme z prvních farností „letěli“ na vojnu. Adam narukoval do pracovního tábora na letišti v Hradci Králové do zásobování. Já do Brna, ale nevěděli, co se mnou, protože si neuvědomili, že jsem kněz. V Brně byly nějaké utajované materiály, tak říkali, my vás tady nemůžeme pustit. Nejprve mě chtěli poslat do kuchyně na mytí a uklízení. Kuchař se ohradil: Já jsem sprostý a nebudu tady pohoršovat faráře. Tak nic. Pak mě chtěli dát do elektrodílen. Na to velitel: Já se nenechám zavřít, když mi tady elektrika zabije faráře, na to tu mám vyškolené elektrikáře. Nakonec si mě vzal doktor, co měl vroubek z 68 a musel odejít. Ptal se mě, jaký mám vztah ke zdravotnictví. Když zjistil, že jsem sloužil v semináři na ošetřovně: Dobře, tak půjdeš tady. Vzal mě, ještě než odešel. Nabídli mi, že když vstoupím do SSM, udělají mě předsedou, že v tom mají chaos, že bych udělal pořádek a když jsem vysokoškolák, že mi dají poručíka. Tak jsem se bránil: Pane plukovníku, co myslíte, v Bibli stojí: dvěma pánům nebudeš sloužit. Rozčertil se a řval: Já nejsem pro vás pán, ale soudruh! Všechno nakonec bylo jinak. Když jsem mu potom jezdil píchat domů injekce, tak to už nebyl soudruh, ale: Pane Sikora, dáte si kávu?
Byli jsme divizní ošetřovna – dvě ambulance, zubaři, lůžková část. Zůstal jsem tam celé dva roky. Udělal jsem si zkoušky jako zdravoťák, převzal po doktorovi papírování, sloužil jsem na ošetřovně, běžně jsem píchal intravenózky (podávání léčiv nebo roztoků přímo do žíly) a měli jsme k dispozici sanitku. Říkal jsem si, že Pán Bůh má svoje cesty. Často se říkalo, že vojna byly dva ztracené roky, ale já jsem je za ztracené nepovažoval. Byl jsem s klukama, kteří se pokoušeli o sebevraždu. To víte, měli osmnáct, děvucha ho nechala… Tady jim šlo pomoct.
V paměti národa vzpomínáte na svoji činnost za komunismu (pozn. redaktora: doporučuji k poslechu). Jakým způsobem jste se s ostatními kněžími domlouvali?
Všechno jsme si museli vybojovat. Dělali jsme, co se dalo, byli jsme hodně omezení. Na každé schůzi děkanátu seděl církevní tajemník, všude dokola estébáci, takže po děkanské schůzi se ještě tajně dělalo setkání nás kněží, kteří jsme byli mimo Pacem in terris (sdružení kněží, jenž kolaborovalo s komunistickým režimem). Abychom se mohli sejít tajně, vyhledávali jsme místa, která byla méně nápadná (např. ve městě) u kněží, kteří byli na naší straně na samostatné faře nebo i v přírodě.
Takže jste měl svoji skupinu přátel, těch co za Vámi vždycky stáli?
Ano. Zázemí jsem našel mezi spolubratry, s kterými jsme si navzájem důvěřovali, měl jsem spolupracovníky ve farnosti, skupinky mládeže, které makaly. To bylo zázemí, ve kterém šlo žít a bylo to povzbudivé. Upevňovalo nás to.
Co považujete ve své kněžské službě za nejdůležitější?
Za nejdůležitější považuji modlitbu, svátosti, zpovědnici, nemocné, máme tady vedle Charitní dům pro seniory a blízkost lidem. Také práci s mládeží. Samozřejmě si člověk uvědomuje svoji nedostatečnost, to je pochopitelné, ale je důležité vytrvat.
Dotkly se vás začátky ostravsko-opavské diecéze?
S již zesnulým biskupem Františkem jsme se znali osobně. Byli jsme spolu jako kaplani v Českém Těšíně. František na začátku vzniku diecéze chtěl, abych mu dělal generálního vikáře. Prosil jsem ho: Františku, jestli mě chceš zabít, tak to přijmu, ale já město nemůžu. (smích) Všechno možné, jenom město ne, ale dávám to do modlitby. Pak tu službu vzal páter František Kufa. František mi ještě řekl: Až budu jednou potřebovat, tak pak bys to již odmítnout neměl. No, a když mi bylo padesát, po společné mši sv. s ostatními kněžími děkanátu, při pohoštění František vstal a že mi připomíná to, co mi říkal. Divil jsem se, zrovna jsem dostal prvního kaplana, co asi po mě bude chtít? Potřeboval biskupského vikáře pro pastoraci. Vložil mi do ruky dekret a já to pak táhl jedenáct roků. Dva dny v týdnu jsem jezdil na biskupství nebo do terénu, na pastorační centra i o víkendech. Byl jsem mezi lidmi. Postupně jsem si uvědomoval, že vše nejde zvládat. Být farářem, děkanem a biskupským vikářem. Už toho bylo moc. Po 11 letech jsem proto požádal o uvolnění z funkce biskupského vikáře.
Co pro vás bylo během kněžské služby největší radostí?
Ne jen mou zásluhou, ale i díky mému předchůdci, ve farnosti byly dvě primice. P. Maxmilián Roman Rylko, OPraem, který spadá pod kanonii želivskou a jeho synovec P. Václav Rylko, t.č. farním vikářem v Místku. Z toho má člověk radost. I ze všeho dobrého a pěkného jako např. z kluků, kteří přicházeli do farnosti na praxi ze semináře.
A také z dobré spolupráce s laiky. Bez toho to dnes ani nejde. Kdyby tady nebyla Mgr. Růžena Rylková jako pastorační asistentka a Standa Rylko jako technická podpora, tak by to nešlo. Obdivuji tu oběť. Papež nás pobízí ke spolupráci s laiky. Radost mám, že se ve farnosti vytvořila skupina, která se modlí, organizuje různé věci ve farnosti a vtahuje do práce další lidi.
A co bylo nejtěžší?
Smutný jsem, když kluci odcházejí z kněžské služby. Modlím se za ně, je to jejich rozhodnutí, ale není to člověku jedno. Vždycky říkám: vydržať! Ale vím, že vše musí jít do modlitby a důvěry, že Bůh to má ve svých rukou.
Co byste vzkázal mladým kněžím?
Aby byli zapálení do toho, pro co se rozhodli a měli vždy za sebou lidi, kteří je podporují hlavně modlitbou. Někteří potřebují víc pokory a víc poslušnosti. Možná si někdo z nich říká, že jsem dost kritický, ale já říkám, počkej, život a okolnosti ti dají odpověď, jestli jsem měl pravdu. Někdy se mi zdá, že nechtějí být ničím svázáni a zůstávají na faře úplně sami, aby mohli hodně cestovat a být v pohybu. Já říkám, chceš být usazený farář, pořiď si alespoň psa. Už máš závazek, už jsi něčím vázaný. A ať se ohlíží, jak zařídit život farnosti, hledá si spolupracovníky, než sám zakrní a zůstane někde zakopaný.
Mons. Rudolf Sikora (1951) dodnes vyučuje náboženství na několika školách, týdně slouží mše svaté na čtyřech místech a v době rozhovoru ještě vedl děkanát Frýdek. Poslední otázka se tedy nabízí sama: Zvládáte to tempo?
Tento rok už mě před Velikonocemi varovali, že toho bude moc, ještě k tomu spánek o hodinu kratší, abych to nepřeháněl. Jsem zvyklý na svátky mít dopoledne čtyři mše svaté a snažím se, aby ve všech kostelích byla bohoslužba. Tady se slouží dvojjazyčně, na filiálkách jeden týden česky, druhý týden polsky. A generální vikář Jan Czudek, s kterým se výborně znám a můžeme si ledacos k sobě dovolit, se ptal pastorační asistentky: Jak na Velikonoce? Růža mu říká: Tvrdý gorol, takže zase čtyři. Na to Jano: My ho asi budeme muset zastřelit.
Jo, byli čtyři. No, když Pán Bůh dává sílu…
Zpracovala Jana Praisová